Mé putování za hudbou…


Narodil jsem se v Praze na Žižkově, můj tatínek – známý žižkovský lékař – byl ruský emigrant, který pocházel ze starobylého šlechtického rodu Repninů – Rěpninských a do vínku mi přinesl s rodovou tradicí i historický rodinný erb.

Měl rád hudbu i když nevlastnil hudební sluch, zato maminka, rodačka z Turnova, byla velice dobrá zpěvačka a sólistka pěveckého sboru Pražských učitelek. Má přítomnost na jejich koncertech a vystoupeních, domácí muzicírování s pod. mělo určitě vliv na můj celoživotní vývoj. Proto také jedny z prvních skladeb, které jsem napsal, byly „Biblické písně“ na slova mého tatínka s veřejným provedením mé maminky v kostele Panny Marie ve Staré Boleslavi.Osobně mi gratuloval i Mistr J. B. Foerster, kterého jsem dobře znal ze společných procházek v Novém Vestci, kde Mistr bydlel a kde měli rodiče víkendový domek. U regenschoriho J. Klazara jsem se učil hrát na varhany, jako jeho nejúspěšnější žák Václav Trojan, později můj profesor na AMU a ještě později můj rádce a přítel. Po nekonečných hodinách sezení u klavíru, improvizací a skladatelských pokusů proběhlo mé období obecné školy a já jsem byl přijat do Ruského gymnázia na Pankráci.

Tato škola mne nejen naučila ovládat ruštinu – řeč mých předků, ale podrobně mne seznámila s ruskou kulturou a především hudební. Zde jsem nejprve zpíval ve školním sboru, potom jsem se stal jeho dirigentem. Můj vztah k hudbě už byl cílevědomý: upravoval jsem a zpracovával písně na ruské i české texty, s doprovodem i bez doprovodu, spolužáci se mě smáli, že i některé přednášky pedagogů jsem si zapisoval v notách… Během studia jsem se začal i po odborné stránce připravovat na AMU a mými profesory byli paní Berta Kabeláčová – klavír a Miloslav Kabeláč – hudební teorie a skladba.Bylo to náročné období, neskutečná dřina: harmonické příklady jsem psal doslova všude, kudy jsem chodil… Pan profesor byl maximalista a nic mi neodpustil. Výsledek stál za to: na AMU jsem byl přijat a jsem jim za vše velmi vděčen.

AMU jsem studoval u prof. J. Řídkého a celé čtyřleté studium jsem byl v zajetí kánonů, invencí, fug, sonatin a sonát… Nepočítaje ještě pozdější pedagogickou nadstavbu, celé studium jsem ukončil v roce 1956 symfonickou básní Vítkov – o vítězství husitů nad císařem Zikmundem v Praze na Žižkově.

Od útlého dětství a prvních krůčků hry na klavír mne fascinoval svět dějové fantasie a představ, které jsem se pokoušel vyjádřit hudbou. Živý i neživý okolní svět jsem chápal jako jedinečný celek, který je současně utvářen mnohými pozitivními, negativními a rozporuplnými jevy. Celý součet vnitřních i vnějších kontrastů neustále rozvíjel mou hudební fantazii a ta formovala můj hudební projev a mé cítění. A to mne zakrátko po absolutoriu přivedlo do oblasti rozhlasových, televizních i filmových tvůrců. Zde,při vytváření nového uměleckého díla se hudba sice stává jen jednou z uměleckých složek, avšak plní zcela samostatnou a nezaměnitelnou funkci. Jediná totiž umí nezávisle a kontraproduktivně vyjadřovat vnitřní pocity a dojmy, které jsou jinak nesdělitelné. A právě toto vnímání funkce hudby se stalo mou tvůrčí doménou a ovlivnila mou celoživotní dráhu.

Během studií jsem aktivně většinu svého volného času věnoval souborům lidové umělecké tvořivosti. Tam jsem poznal krásu českých, moravských a slovenských lidových tanců a písní. A právě tato škola, spojená s každodenní dirigentskou a skladatelskou praxí, byla v mém vývoji nezaměnitelná. Po ukončení studia a po delším období nezaměstnanosti, jsem byl nakonec přijat do Městského domu osvěty hl. m. Prahy, kde jsem se časem vypracoval až na vedoucího oddělení Lidové zábavy. Na jedné straně jsem byl za získání místa nesmírně vděčný, na straně druhé jsem se rázem ocitl v reálném životě společnosti, o kterém studenti umělecké vysoké školy nemají dodnes ani tušení… Byl to pro mne šok, neboť jsem musel poznat, zvládnout, usměrnit a  řídit celé hudební podsvětí velkoměsta od vítání narozených dětí, přes svatby, hudební kavárny, restaurace, bary a ostatní noční podniky až po provozování smuteční hudby na hřbitovech a v krematoriích… Samozřejmě sem patřily i různé státní oslavy, státní svátky, 1. máje apod. Naskytla se mi jedinečná příležitost poznat to, co se málo komu podaří a já jsem té nabídky využil. Nemohu se rozepisovat o podrobnostech, ale dobře jsem zvládl oblast hudby dechové, lidové, populární, šantánové, barové, taneční i džezové. Poznal jsem život hudebníků z povolání, mnoho vynikajících kapel a jejich vedoucích. Otevřel se mi jiný pohled na lidové hudební velikány jako byli F. Kmoch, D. C. Vačkář, J. Fučík, K. Hašler, K. Valdauf, K. Vacek, J. Vejvoda, J. Ježek a  další a další. Mnohé z nich jsem osobně znal, včetně paní Francis Ježkové, vdově po J. Ježkovi. Pochopil jsem, že česká kultura, to nejsou jen koncertní síně, ale že je to doslova vše, co provází člověka od kolébky až po hrob.

V této době, tj. v době nechvalně známých 60tých let mne napadlo založit a vytvořit unikátní a v Evropě ojedinělou školu pro taneční hudbu a džez. Byla to neuvěřitelná politická troufalost, neboť jsem každodenně riskoval vyhazov ze zaměstnání, kterého jsem se nakonec také po roce 1968 z politických důvodů dočkal… Nicméně školu jsem stačil založit pod názvem Lidová konzervatoř – nyní Konzervatoř Jaroslava Ježka a rada NV hl. m. Prahy mne jmenovala prvním ředitelem. Raketový nástup této školy se projevil především v tom,že podle ní vznikla škola v Bratislavě, originální učební osnovy a plány pronikly do škol v Budapesti, Berlině a v rakouskému Grazu. Dodnes je tato škola velice uznávaná, profituje na vynikající úrovni a vychovala celou řadu známých umělců. Přiznám se, že jsem dodnes na tento svůj čin hrdý.

Po roce 1968 jsem v plné míře okusil hořkost politické prohry, neboť kromě ztráty zaměstnání mi byla zakázána veškerá umělecká činnost v rozhlase, televizi a filmu… Nicméně jsem se nevzdal a po čase, s pomocí známých a přátel, jsem nastoupil místo profesora na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze 1. Bylo to období, kdy se mi otevřel niterní svět slepých studentů… Na škole jsem založil dívčí pěvecké kvarteto „Carmina lucis,“ které nezapomenutelným a unikátním způsobem zpívalo mé čtyřhlasé umělé i lidové písně, pro ně zvlášť upravené a složené. Unikátnost tohoto kvarteta byla pro spisovatelku M. Zinnerovou natolik inspirující, že napsala scénář pro televizní film „Chvíle pro píseň trubky,“ který natočil Ludvík Ráža a který na festivalu v Monte Carlu získal hlavní cenu. Byl to také jediný film, ve kterém jsem osobně účinkoval jako herec…

Po několikaletém působení na této škole jsem přešel na Pražskou konzervatoř, kde jsem jako profesor hudební teorie a skladby působil až do roku 1992, kdy jsem odešel do důchodu. V mládí jsem nikdy nepředpokládal, že budu někdy aktivním pedagogem, časem jsem však pochopil, že pedagogická činnost úspěšných umělců musí být jejich morálním krédem a povinností… Nakonec jsem prakticky učil celý život. Dnes se setkávám se svými žáky – absolventy jako s vynikajícími pedagogy, skladateli, špičkovými sólisty a interprety všech hudebních i nehudebních žánrů v celém rozsahu naší soudobé kultury. Je jich opravdu mnoho a všem jsem vděčen za trvalý a krásný přátelský vztah, který mně projevují. V roce 2016 mne potkalo neobyčejné a dojemné štěstí, kdy na základě iniciativy ředitele Základní umělecké školy J. Zámečníka, mého bývalého studenta, došlo k přejmenování školy na ZUŠ Vadima Petrova. Velice si toho vážím a za vše ještě jednou děkuji. Co víc si člověk může přát….

Po odchodu do důchodu, poslední léta jsem byl zvolen předsedou Dozorčí rady mezinárodní agentury Dilia a jsem rád, že spolu s ředitelem JUDr. Jiří Srstkou mám možnost všechny svoje těžce získané životní zkušenosti uplatňovat ve prospěch zastupovaných umělců.

Ocenění mé tvorby